Pravidelné venkovní vyučování přináší pro žáky, učitele i celou školu mnoho pozitiv. Přesto se s ním v českém školství zatím příliš nesetkáme. „Učitelé by potřebovali větší podporu,“ říká Klára Šindelková z NPI ČR.
Přinášíme vám rozhovor s metodičkou propojování formálního a neformálního vzdělávání Klárou Šindelkovou, která je také spoluautorkou série inspirativních videí, jež představují příběhy vybraných školních zahrad a přináší konkrétní tipy do výuky.
Dá se venku zvládnout každý předmět?
Ano, i když by se někomu na první pohled mohlo zdát, že je venkovní prostředí ideální pouze pro výuku prvouky, přírodopisu, biologie nebo tělesné výchovy. Venku můžeme velmi přirozeně učit matematiku, češtinu, fyziku, hudebku nebo zeměpis. Prostředí mimo školu také umožňuje propojovat výuku, například výtvarnou výchovu s přírodovědnými předměty, a současně rozvíjet tvořivost. Učitelé rovněž mohou využívat metody a formy neformálního vzdělávání, a tím přirozenou cestou rozvíjet kompetence žáků.
Využívají čeští učitelé tento potenciál dostatečně?
Venku se u nás bohužel učí jen velmi zřídka, což je trochu paradoxní situace. Už učitel učitelů, učitel národů Jan Amos Komenský totiž na přírodu často odkazoval: „Všechny školské robotárny či pracovny změňte v sídla her. Řídíme-li se vedením přírody, nikdy nezbloudíme. Kdo žije proti ní, je na tom stejně jako ti, kteří plují proti proudu.“ Komenský by se dnes dost divil, kam jsme to ve vztahu k přírodnímu prostředí dopracovali. O ideální škole říkal: „Ke snadnosti přispěje, jestliže se vybere pro školu vždy takové místo, k němuž se mládež snadno scházela, tj. uprostřed obce, nejraději na místě půvabném, zdobeném zahradami nebo stínem stromů, trávníky a obrazy, místo tak rozlehlé, aby stačilo na celé množství mládeže a pro každou třídu zvlášť.“ V současnosti tomu tak je jen v ojedinělých případech a tento fenomén znovu objevujeme.
Zatím jen velmi pozvolna…
Ano, jistý přirozený nárůst sice existuje, například díky fenoménu lesních školek, jenže zpravidla s nástupem na základní školu se dítě dostane opět dovnitř do budovy. Ta je zhmotněním školy a vzdělávacího systému.
Doporučujeme: Školní zahrady: Když žáci staví učebny v přírodě
Změnilo se něco s pandemií covidu-19?
Myslím si, že ano. Mám za to, že nám všem došlo, jak důležité je trávit čas venku a v přírodě a jak pozitivní dopad to má na lidskou psychiku, odolnost a kondici. Čas strávený v lockdownu doma mezi čtyřmi stěnami děti ještě více připoutal k počítačům a televizi. Sami žáci začali cítit potřebu být venku s kamarády a domnívám se, že se to stalo i celospolečenským tématem. Možná jsme si začali vědomého bytí venku více vážit.
Dají se shrnout důvody, proč se většině škol do venkovní výuky nechce?
Těch důvodů je opravdu hodně. Například ne každá škola má větší školní zahradu, případně v blízkosti nějaký šikovný park. A i školy, které tyto podmínky mají, naráží na zakořeněné zvyky, mezi které jednoznačně patří 45minutová výuka. Než se učitel s dětmi dostane ven a zpět, je polovina času pryč. Proto je pro tuto situaci vhodné zdvojovat hodiny, zařadit do školního vzdělávacího programu více projektových dní, případně slučovat předměty. To by se ale muselo propsat do celkové filozofie dané školy. Zapálený učitel bez podpory kolegů a vedení se často dostává do hledáčku kritiky či neporozumění. Využívá-li učitel prvky neformálního vzdělávání, tedy zařazuje-li do výuku hru, často je vnímán, že si s dětmi jen hraje. Poté bývá vystavován zodpovědnosti za to, zdali s nimi stihne veškerou látku.
Je ale třeba si položit otázky: Co je v dnešní době opravdu důležité z toho, co je v učebnicích? Nesměřujeme pozornost a vzácný čas na něco, co už je dávno přežité? Učitelé jsou také přetíženi výukou velkého kolektivu. Jsou sami na opravdu velké množství žáků a pokud to mám říci natvrdo, tak si s takovou skupinkou raději nikam ven netroufnou. Mají s tím práci navíc a vystavují se riziku, které ve finále ani nikdo neocení.
Jak těžké jsou začátky?
Pokud nejsou žáci na výuku venku zvyklí, může se stát, že ze začátku je výuka výchovně velmi náročná. Tam se kluci šermují klacky, tam někdo někomu hází trávu za tričko, někoho otravuje čmelák a jinému svítí sluníčko do očí. Na tohle je třeba určité trpělivosti a u žáků musí dojít k adaptaci od „utržených ze řetězu“ k „učícím se žákům“. Že už jim venkovní prostor přijde pro výuku tak přirozený, že budou znát, kdy je prostor pro volnou hru a kdy je třeba se soustředit na výuku. A taky kdy žáky už prolétávající čmelák nerozhází. Naopak klasická třída má čtyři stěny a jedny dveře. Pro mnoho učitelů prostor, ve kterém se umějí pohybovat a kde snadněji udrží kázeň žáků. Učitelé nejsou a nebyli připraveni na jiný způsob realizace výuky.
Jakou roli by v tom měly hrát pedagogické fakulty?
Čerství absolventi by měli přicházet do praxe již „osvícení a připravení“. Fakulty mají vyzdvihovat význam neformálního vzdělávání a vyučování venku, zážitkové pedagogiky, dobrodružné výchovy a výchovy v přírodě.
Jak ke změně kurzu může přispět NPI ČR?
Musíme více spolupracovat s Českou školní inspekcí, být v symbióze. Aby učitelé měli jistotu v tom, že když inspektoři přijdou „na kontrolu“ a učitelé jim ukážou, jak se s žáky učí venku, budou pozitivně podpořeni a pochváleni. Musíme více vzdělávat ředitele o důležitosti neformálního vzdělávaní a učení venku a upozorňovat je, že by tuto iniciativu u svých pedagogů měli podporovat, v nejlepším případě i finančně ohodnotit. Musí se rovněž podařit revize rámcových vzdělávacích programů a hlavně její implementace. Je potřeba snížit množství povinného učiva a vytvořit tak prostor pro učení do hloubky a v souvislostech.
A v neposlední řadě potřebují školy také inspirovat, že?
To určitě ano, proto jsme se v NPI ČR rozhodli natáčet seriál reportáží ze škol, kde to již dnes funguje skvěle. Příkladů dobré praxe naštěstí není málo.
Rádi bychom šířili osvětu o důležitosti propojování formálního a neformálního vzdělávání a učení venku, v přírodě a podpořili kohokoliv, kdo je tomuto stylu výuky otevřený. Přáli bychom si, aby se díky tomu děti opravdu těšily do školy a učitelé měli tu nejlepší práci na světě…
Co přináší učení pod širým nebem
- Rozvoj odolnosti, sociálních dovedností, kompetencí, ale i ekologického myšlení. V přírodě se žáci mohou učit prostřednictvím zkušeností a pozorování, což podporuje aktivní učení a vede k trvalejšímu zapamatování.
- Učení venku zlepšuje fyzické zdraví dětí. Nejde jen o pobyt na čerstvém vzduchu, ale i přirozený pohyb, kdy do výuky venku můžeme zařazovat pohybové hry.
- Je tu i pozitivní vliv na duševní zdraví. Venkovní učení podporuje wellbeing u žáků a přirozeně tak zlepšuje třídní klima. Učením v přírodě se podporuje také kreativita a fantazie žáků, jelikož je nekonečným zdrojem pro hraní a objevování.
- Přírodní prostředí je pro děti přirozené a harmonické a pomáhá rozvíjet také dnes velmi důležitou odolnost a samostatnost; pomocí zapojení metod a technik neformálního vzdělávání také empatii, toleranci a respekt.
- Rozvoj kompetencí, který se zatím do praxe nepodařil tolik propsat, přestože je kompetenční výuka jedním ze dvou hlavních cílů Strategie vzdělávací politiky 2030+, se venku začleňuje do výuky skoro sám.
- Rozvoj sociálních dovedností, kooperace, plánování, řešení problému, komunikace s ostatními žáky.
- Žáci se mohou učit rovněž o tom, jaké dopady má jejich chování na přírodu a jak o ni můžeme společně i celospolečensky pečovat.
Kde hledat inspiraci
Nejnovější informace o výuce venku nabídne veřejnosti konference Žijeme v Zahradě hrou, pořádaná Nadací Proměny Karla Komárka. Proběhne na Den učitelů, 28. března 2023, v kulturním centru Vzlet v Praze-Vršovicích.
Další informace o propojování formálního a neformálního vzdělávání a materiály ke stažení najdete na webu nebo se přidejte do facebookové skupiny a každý týden si užívejte přísun inspirace.
