PhDr. Ondřej Neumajer, Ph.D.

„Nestačí jen mít doma technologie a připojení k internetu, tím nejdůležitějším je, aby děti uměly zařízení používat. I děti z nepodnětného prostředí dnes mají mobily a počítače, ale používají je zpravidla ke zcela nevhodným činnostem,“ říká Ondřej Neumajer, který se zabývá inovacemi ve vzdělávání, účelným využíváním digitálních technologií a vzdělávací politikou směřující k celospolečenské změně.

Na střední školu jste chodil začátkem devadesátých let minulého století. Jak tehdy vypadaly hodiny informatiky?
Revoluce mě zastihla v prvním ročníku na gymnáziu. Můj táta pracoval ve Výzkumném ústavu pro sdělovací techniku, takže já byl oproti spolužákům ve výhodě – už tehdy jsem měl doma počítač. Náskok několika koňských délek jsem měl nejen před nimi, ale i před učitelem. Vystudoval sice informatiku, ale tu teoretickou, a tak jediné „písíčko“, které jsme na škole měli, zpočátku moc neovládal.

Tenkrát se předmětu říkalo „počítače“, protože počítač byl jediným zařízením, s nímž se v hodinách pracovalo. Nyní ale tak úzké pojmenování nedává smysl, že?
Přesně tak, v době tabletů a 3D tiskáren toto pojmenování nedefinuje celou šíři předmětu. Ale nejde pouze o hardware, americký matematik a propagátor umělé inteligence Seymour Papert už koncem devadesátých let říkal, že bychom ve vzdělávání neměli vůbec používat termín ICT, tedy známou zkratku pro informační a komunikační technologie. Nezmiňuje totiž hlavní rozměr používání moderních technologií ve vzdělávání – kreativitu, kterou s sebou přinášejí.

Jste spoluautorem revize Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání v oblasti informatiky. Jak by se měl předmět na základních školách změnit?
Předmět je dlouhodobě příliš zaměřený na uživatelské dovednosti – na práci s tabulkami, s textovým editorem, internetem a elektronickou poštou – ale tím to víceméně hasne. Česko je jednou z posledních zemí, která to má takto postavené, zemí, která u žáků nepodporuje informatické myšlení. My se to teď snažíme změnit a část látky dostat do ostatních předmětů. Neznamená to, že by Word nebo Excel nebyly důležité, ale není to tak specializovaná činnost, aby ji museli vyučovat učitelé informatiky. Ti mají v dětech rozvíjet ono logické, algoritmické myšlení.

Takže například formátování textu ve Wordu by se mělo přesunout do hodin češtiny?
Ano, ono formátování je vlastně sémantika textu – například nadpisy vizualizujeme pomocí zvoleného formátu nadpisu –, které se projeví zvětšením písma, zvýrazňuje to, co je důležité. A tohle přece patří do lingvistiky, češtinář to může vnímat trochu jinak, ale já to jako informatik vidím takto.

Dobrá, ale co kdybych tu otázku obrátil: Nemůže si dítě informatické myšlení osvojit i v jiných předmětech?
To samozřejmě v omezené míře může, úplně nejblíž k tomu má matematika. Třeba na Slovensku je informatika její součástí, my v Česku máme dvě samostatné vzdělávací oblasti. Informatické myšlení můžete rozvíjet vlastně ve všech předmětech, a dokonce i v mateřské škole nebo v prvních ročnících na škole základní. Jde to i bez zařízení s fluorescenčními displeji, která podle mnoha lidí takto malým dětem nepatří do ruky. To je mimochodem ale jen další nepochopení – problém nejsou samotná zařízení, ale jejich nadužívání.

Jak se dá informatika učit bez použití tabletů nebo počítačů?
Třeba prostřednictvím takzvané edukační robotiky, speciálních stavebnic, s nimiž si děti hrají, ale zároveň je tam i jistý kognitivní dopad – děti něco posouvají, montují a spojují, vytvářejí robůtky a tak podobně. Není to žádný nový objev, něco podobného dělala už Maria Montessori. Tehdy, před sto lety, používala dřevěné hračky, jsem ale přesvědčen, že kdyby Montessori žila v dnešní době, moderní technologie by ji jako didaktický nástroj fascinovaly.

Technologie jdou rychle kupředu. Jak stanovit látku, které by se děti ve škole měly věnovat?
Na to je těžké odpovědět. Já teď poslouchám podcast historika Michala Stehlíka a musím říct, že panu docentovi tak trochu závidím. Ten jeho pořad je skvělý, ale on může celý svůj profesní život přednášet stejnou – říkám to samozřejmě s nadsázkou, protože i náhled na dějiny se mění – látku. Já jsem si nedávno dělal přípravy pro čtyřhodinový blok o vzdělávacích technologiích pro studenty pražské pedagogické fakulty a zabralo mi to šest hodin. Musel jsem obměnit dvě třetiny aktivit, které se studenty probírám. Bylo to tak vždycky, ale teď s covidem se to ještě umocnilo. Ne že by šly tak moc kupředu technologie samotné, ale posunulo se jejich používání. Takže to je zároveň odpověď na vaši otázku: Co přesně děti učit, to nikdo neví, protože za pár let může být všechno jinak. Matematika nebo přírodní vědy mají víceméně stejný vzdělávací obsah od Rakouska-Uherska, u předmětů, které se neustále hekticky vyvíjejí kupředu, je to složitější.

Je to pro učitele informatiky spíš výhoda, nebo nevýhoda?
To je dobrý dotaz. Třeba já nesnáším stále se opakující rutinu, takže pro mě je to skvělé. Ale pro jiné učitele to může být nevýhoda. Vyučovat informatiku je jako procházet krajinou – neustále se vám otevírají nové a nové horizonty a výzvy.

V souvislosti s koronavirovou krizí a zavřenými školami se začalo hodně mluvit také o digitální gramotnosti učitelů obecně. Jak moc se zvýšila po březnu 2020.
Pozitivním efektem koronaviru je, že se díky němu podařilo učitele připoutat k technologiím, mnoho pedagogů až nyní pochopilo, jak moc mohou být moderní technologie ve výuce užitečné. Je třeba připomenout, že se jednalo pouze o nouzovou distanční výuku, hlavně zpočátku učitelé vše dělali zcela intuitivně. My jsme je sice v minulosti učili používat moderní prostředky, ale nikdy se nepočítalo s tím, že budou skutečně odděleni od svých žáků. V tom byly některé jiné země – například USA nebo severské státy – na příchod koronaviru připravené lépe. K čemu je vám interaktivní tabule s projektorem ve třídě, když jsou žáci od vás kilometry daleko! Na tom by se mělo do budoucna pracovat, nestačí jen přenést tradiční postupy pomocí technologií do digitálního světa, musí se zcela změnit přístup a metody. Pak teprve budeme moci mluvit o skutečné digitální výuce. Místo interaktivní tabule s projekcí na stěnu může být vhodné při on-line výuce využít třeba sdílenou nástěnku Padlet či Miro, do které mohou ve stejný okamžik s učitelem psát i všichni žáci.

Pandemie učitele i žáky nutila více používat moderní technologie, zároveň ale zvýrazňovala rozdíly mezi dětmi z různých sociálních vrstev.
Ano, technologie působí jako katalyzátor vzdělávání, na druhou stranu mají bohužel potenciál výrazně zvyšovat nerovnosti. To je samozřejmě velký problém. Nestačí jen mít doma technologie a připojení k internetu, tím nejdůležitějším je, aby děti uměly zařízení používat. I děti z nepodnětného prostředí dnes mají mobily a počítače, ale používají je zpravidla ke zcela nevhodným činnostem.

Jak z toho ven?
V Česku máme minimálně tři resorty, které se dětem věnují – ministerstva školství, zdravotnictví a sociálních věcí – a bez jejich důsledné spolupráce to nikdy fungovat nebude. Já měl možnost pozorovat situaci v USA, kde jsou nerovnosti mnohem kontrastnější – na předměstích fungují špičkové soukromé školy a v centrech měst, kde obvykle žijí ti nejchudší, jsou školy veřejné. Učitelé mají mnohem víc podchycený sociální background jednotlivých žáků, a mohou tak snáz předcházet jejich vyloučení. O rodinách toho prostě vědí mnohem víc než školy v Česku, a tak dokážou reagovat pružněji třeba na rozvod rodičů nebo ztrátu zaměstnání jednoho z nich. Školy stále víc fungují spíše jako komunitní centra. A tím se dostáváme k moderním technologiím… Každá škola by měla nabízet také prostor, kde by děti mohly trávit volný čas s podporou technologií, které nemají doma. Například si tam dělat domácí úkoly, pokud je ve škole ukládají. Je tu samozřejmě opět riziko, že tam budou chodit hlavně děti, jejichž rodičům na vzdělávání záleží. My tam ale musíme dostat především ty druhé, proto říkám, že by na tom mělo spolupracovat více ministerstev.

Kolik procent českých učitelů si podle vás oddechlo, když vláda povolila návrat dětí do škol? A kolik z nich si řeklo: Učit děti na dálku, už nikdy více!
Oddechli si úplně všichni, to je jasné. Doufám ale, že část učitelů si něco z toho, co je na distančním vzdělávání dobré, přenese do běžné výuky. Schválně neříkám do prezenční výuky, protože teď je ten pravý čas zamyslet se nad možnými formami výuky kombinované.

Jak by mohla vypadat, třeba čtyři dny ve škole a pátý doma?
Tak to je taková nejjednodušší představa, to se na některých školách neoficiálně dělalo už v minulosti. Ty formy ale mohou být mnohem sofistikovanější – děti mohou být ve škole a pracovat například bez přímého dozoru učitele na sdíleném dokumentu, řešit on-line společně s dalšími nějaké zadání, samostatně pracovat. Kdyby se něco z toho podařilo prosadit, bylo by to super.

PhDr. Ondřej Neumajer, Ph.D.

Ondřej Neumajer se zabývá inovacemi ve vzdělávání, účelným využíváním digitálních technologií a vzdělávací politikou směřující k celospolečenské změně.

Působil jako zástupce ředitele na základní škole v Praze 12, jako náměstek ředitele pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém. Mezi projekty, na kterých se podílel, patří například Metodický portál RVP.CZ (VÚP) či soutěž o nejlepší školní web sCOOL web (EDUin).

V roce 2014 vedl pracovní skupinu, která pro MŠMT vytvořila Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, následně se jako konzultant MŠMT podílel na její realizaci. Vyučuje didaktiku ICT na katedře informačních technologií a technické výchovy PedF UK, na částečný úvazek pracuje v neziskové organizaci Učitel naživo. V Národním pedagogickém institutu České republiky má na starost digitální vzdělávání.

Napsal několik knih, publikuje v internetových a tištěných médiích. Bližší informace viz http://ondrej.neumajer.cz/